ORANSSI PAZUZU - Muuntautuja
Opravdu elektrizující dílo, při kterém mi vstávají chlupy na těle. Vlastně je to úplně debilní elektronický galimatyáš, ale ta atmosféra, ta atmosféra.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Podpisová doložka Lucy Turilliho (jinak samozřejmě RHAPSODY) je už léta natolik zřejmá a nezaměnitelná, že pokaždé, když se na trhu objeví něco zbrusu nového z jeho autorské dílny, bývá nejdůležitější otázkou, nakolik se to něco dostalo ze všeobjímajícího stínu jeho tradiční tvorby. Překročit sebe sama totiž Turillimu poslední dobou činí značné potíže a shořelo na tom zejména „Symphony Of The Enchanted Land II. – The Dark Secret“ (2004), poslední studiové album RHAPSODY, které zcela zřetelně nedokázalo vystoupit z bludného kruhu upředeného skladatelským kolovrátkem. Jak z toho ven je otázkou, na kterou do jisté míry odpovídá album „Lost Horizons“, novotu vonícího dalšího projektu italského krotitele šesti strun, jenž se v jeho rámci tak trochu netradičně (krom zodpovědnosti za kompletní hudbu a texty) ujal pouze klávesových nástrojů.
Samozřejmě, majestátní a rozlehlé motivy, tradiční citace klasické vážné hudby a s tím související i hojné užití sborového zpěvu, to všechno zůstalo i v rámci DREAMQUEST na svých místech a asi jen velmi těžko se s tím dalo nepočítat. Novopečený klávesista Turilli ovšem vkládá do hry další dva důležité prvky, na kterých velmi suverénně a hlavně velmi tvořivě buduje svůj hudební svět, a sice všeobjímající jemně gotický nádech a zejména elektronické podání, přesně narýsované po lince jednoduchých bicích a vynalézavých kláves a samplů. Pospolu s lechtivě smyslným vokálem pěnice schované za tajemným pseudonymem Myst (která se bohužel nevyhne ani mnohým operou sršícím okamžikům – mezi jinými viz. tak nějak zbytečná a nudná „Sospiro Divino“) to stále ještě metalové album „Lost Horizons“ rázem posouvá do úplně jiných sfér, s ničím podobným nezaměnitelných a zatraceně vyzývavých. Jako noc pohlcená v divoké a deštivé bouři, jako duha na rozednívajícím se nebi a jako polonahá divožínka, která si pod ní přichází k obrovským a nebezpečně živelným vodopádům nabrat do džbánku jiskřivě křišťálovou vodu. Tolik krásy a tolik mnohovýznamů najednou, jen si vybrat. V úvodní „Virus“ a titulní „Lost Horizons“ z chytlavého rytmu či monumentálně klenutého refrénu, svádějícího ke smrtelnému hříchu, v „Dreamquest“, „Shades Of Eternity“ a „Kyoto´s Romance“ z lehké klávesové projížďky rozkvetlým sadem nebo naopak hypnotizujícího pohledu do zešedivělé pustiny a třeba v „Black Rose“ a „Frozen Star“ z mnohých podob symfonického poblouznění, mezi něž se znovu nenápadně vkliňuje čistě taneční nálada. Skoro jako kdyby (a pohled na Lucu Turilliho čichajícího v bookletu ke květinám mě v tom jen utvrzuje) ve vší té výpravnosti bylo také zakopáno nesmrtelné srdce italských renesančních básníků, jako o život bušící v každé jednotlivé melodii. A úplně nejrychleji pak v „Energy“, bezpochyby nejsilnější věci na albu, v níž se ony dva nové prvky snoubí s naprosto neochvějnou originalitou a vynášejí její životodárnem pumpující motiv někam málem až k nebesům. Vskutku čistá energie.
Možná by bylo na místě nenechat se tak unášet a „Lost Horizons“ přijmout přece jen poněkud opatrněji. Ať ale počítám jak počítám, nenacházím v jeho drážkách téměř žádný výrazně slabší okamžik (a to v jakémkoliv směru, včetně toho lyrického), a konečně se tak dostávám k tomu, co jsem vám vlastně chtěl říct už hned na začátku. Že totiž Luca Turilli v sobě zaplaťpánbůh znovu objevil bohatý skladatelský potenciál, že v tomto smyslu dokonce lehce naťuknul nový metalový obzor, a že tím pádem může být na svůj projekt DREAMQUEST patřičně hrdý. I když hrdý, to on byl nejspíš vždycky. Jen k tomu teď má navíc také dostatečně pádný a úderný argument.
Album „Lost Horizons“ projektu LUCA TURILLI´S DREAMQUEST je vším možným (ba dokonce možná ještě něčím navíc), jen ne mrtvým bodem v kariéře jednoho proslulého heavy metalového umělce. A to je moc dobře.
8,5 / 10
Myst
- zpěv
Dominique Leurquin
- kytary
Luca Turilli
- klávesy
Sascha Paeth
- baskytara
Robert „Rizzo“ Hunecke
- bicí
1. Introspection
2. Virus
3. Dreamquest
4. Black Rose
5. Lost Horizons
6. Sospiro Divino
7. Shades Of Eternity
8. Energy
9. Frozen Star
10. Kyoto´s Romance
11. Too Late
12. Dolphin´s Heart
13. Gothic Vision
Lost Horizons (2006)
Vydáno: 2006
Vydavatel: Magic Circle Music Ltd./SPV
Stopáž: 53:56
Produkce: Luca Turilli, Sascha Paeth
Studio: Gate Studio, Wolfsburg, SRN
Nevím co má být na "Lost Horizons" svěžího? Jestli to, že nahrávka zní, jako pracovní demo RHAPSODY, kde drtivou aranží obstarává pan všeuměl MIDI, kytara se s pracovním zvukem krčí nesměle v pozadí, z bubnů převládá dupák (také řádně automatoidní a jen jeden) a všechno válcuje ženský zpěv (místy operní až k uzoufání), pak nutno konstatovat = ano, tohle je revoluce! Pár povedených melodií tenhle podivný hybrid mezi nedodělkem a demáčem rozhodně nespasí.
Myslel jsem, že po téhle kráse už mě parta hic kolem RHAPSODY asi nemá čím překvapit, ale zatraceně jsem se mýlil. Nedávná změna názvu na úderné RHAPSODY OF FIRE je ještě o kousíček nesmyslnější a zbytečná než tahle nahrávka. Varovný nadpis upozorňující, že Luca na téhle desce nehraje na kytaru, ale na klávesy je zcela případný. Stejně jako na na krabičkách cigeret by měla být podobná varování dána zákonem. A na obsluhu nástrojů bych pro jistotu zavedl psychotesty a obdobu zbrojního pasu. Hraješ bez povolení = sedíš za obecné ohrožení.
Luca Turilli tvrdí, že má dostatok nápadov a tak založil kapelu Dreamquest. Je to velmi podobné ako jeho posledná sólovka a tak ma napadá, či by nebolo rozumnejšie vydať len jeden album, na ktorom by boli len samé pecky. Takto platí o obidvoch albumoch, že vedľa skvelých skladieb sa tam nachádzajú aj slabšie, na čo som si u Lucu nerád zvykal. Ani on napriek tomu, že je geniálny skladateľ nie je bezodná jama inšpirácie. Vyriešil som to tak, že som si napálil najlepšie momenty z oboch albumov na jeden. Lost Horizons sa mi zdá predsa len o niečo lepší. Sú tu vynikajúce skladby typu Virus, Dreamquest, Black Rose, Lost Horizons, Energy a Frozen Star, ktorá pripomenie Nightwish z obdobia Wishmaster. Luca Turilli tu s obľubou využíva "dračie klávesy", ktoré pripomenú jeho tvorbu s Rhapsody. Najlepšia skladba oboch albumov je Too Late, kde sa Bridget správne odviaže aj s Turilliho gitarou. Ostatné skladby sú len do počtu. Lucovi by som dal jednu radu: Menej je niekedy viac. Naštastie výborných skladieb je tu dosť, takže celkový dojem je veľmi pozitívny. Len troška viac sebareflexie a bude to úplne super.
Opravdu elektrizující dílo, při kterém mi vstávají chlupy na těle. Vlastně je to úplně debilní elektronický galimatyáš, ale ta atmosféra, ta atmosféra.
Podzimní nápor zajímavých doom/death metalových nahrávek pokračuje. Tohle je jako návrat do undergroundu devadesátých let. Zastřený, špinavý zvuk. Kráska a zvíře. Hřbitovní atmosféra za bezměsíčné noci.
Další kapela se 4 křížky na krku a jen s několika málo řadovkami na kontě. Tato přichází po 20 letech a nelze od ní očekávat žádné novoty. Pěkně postaru zahraný thrashový sekec nabídne zručně seskládanou kolekci, která potěší a krev rozproudí.
Švédi stále chytajú za chvost svoj dávny majstrštyk "Deathrace King". Je skvelé, že hrajú, skladajú, koncertujú, ale tá fazóna spred takmer štvrťstoročia je proste nedostihnuteľná.
Daniel Cavanagh doslovne cituje svoju ex. kapelu a tento album je pokračovaním jeho poslednej tvorby. Jedná sa o príjemnú emotívnu a ľahko plynúcu nahrávku, ktorá síce nevybočuje z autorovej rady nálado tvorných albumov, ale tak nejak zahreje pri srdci.
PYRRHON svůj neortodoxně výstřední death metal plný vřískavé a disharmonické překombinovanosti možná konečně ukočírovali tak, že mi to začíná dávat smysl. Stále je to dost schizofrenní produkce na hranici stravitelnosti, ale tady již to dokážu ocenit.
Čím více "Absolute Elsewhere" poslouchám, tím více jsem přesvědčen, že tahle cesta není pro BLOOD INCANTATION tou správnou. Skladatelsky vysoce ambiciózní projekt, který však jako celek úplně nefunguje. Zatracování nezaslouží, oslavné ódy ale také ne.